Poslední...

Poslední věta, poslední slovo, poslední tečka...z právě dočtené knihy. Celou dobu čtu, hltám každé slovo a těším se na konec...a pak, když to přijde, chci aby tu ještě něco bylo, aby příběh pokračoval, aby to neskončilo...
Cože jsem to četla? Román Do tmy od Anny Bolavé. Jednou...bylo to pozdě v noci, jsem si pletla (nebo háčkovala?...to je fuk) a poslouchala Radiožurnál a ejhle...rozhovor s autorkou této knihy, která byla oceněna cenou Magnesia Litera za prózu. Cože? O ženě posedlé sběrem léčivých bylin? Jo, to chci. Hned jdu k počítači a knihu objednávám. Za dva dny netrpělivě vyhlížím kurýra a pak, držím knihu v ruce. Svět se zastavil...čtu. je to zvláštní, melancholické a trochu divné, praštěné, ale ne vesele, spíš trochu smutně...ale je to skvělé. 
Nemyslím si, že by to byla kniha, která nadchne všechny. Manžel dost trpěl, když jsem mu nadšeně předčítala pasáže, které mi braly dech. Ne že by on jindy při mém předčítání netrpěl;-). Dnes, když jsem se blížila ke konci a vracela se k částem knihy, které mě zaujaly(zaháním tím nervozitu z konce...)a četla jsem mu je, řekl mi:"Marti, proč ty máš pořád potřebu někomu něco číst. Čti dětem, ne mně? Já čtení nesnáším." Chápete to? Já, knihomol, člověk...ne člověk, ŽENA, která v momentě, kdy pronikla do světa písmen, nedělala nic jiného než četla. Ta, která v prepubertě i pubertě prožívala literární obžérství. Ta, která miluje knihy a musí je kolem sebe mít, protože bez nich nežije. Ta si vzala tohoto muže? Nečtivce? Vždy jsem toužila sedět na jednom gauči se svým milým, každý by četl svou knihu a vzájemně bychom si to nejlepší předčítali...Ach. Zpět na zem. Buď jak buď, miluju ho a protiklady se přece přitahují, ne? :-)
Zpět ke knize. Prostě a jednoduše jsem jen chtěla říct, že to co se líbí mně, se zřídkakdy líbí i někomu dalšímu. Jsem prostě asi divná a miluju divné věci a divné lidi...nebo jsem spíš praštěná a miluju praštěné věci a praštěné lidi...a jsem vlastně tak praštěná, až jsem divná, ale mně to nevadí. 
Tahle kniha je super a já pořád nějak nemůžu vstřebat, že už je konec...že jsem to dočetla...že už mi nebudou šustit stránky mezi prsty...že už neuslyším šustit suché byliny...že nebudu zvědavá, kolik Anna v úterý ve výkupně za tu šílenou dřinu dostane...a nemůžu uvěřit, že byl ten konec takový, jaký byl...